close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Liška a myš

10. listopadu 2012 v 19:55 | Planety |  Bajky, citáty atd.
Jednou se potkala myš s liškou a myš si nesla koláč. "Liško, nemáš hlad? Jestli chceš, já se s tebou rozdělím," navrhla jí myš. Liška nad tím jen ohrnula nos a odpověděla: " Css… Já můžu mít koláčů, kolik chci!" s těmi slovy se otočila jako na obrtlíku a odkráčela pryč. Myš jí tedy nechala na pokoji a sama se pustila do koláče.
Liška však po chvíli začala mít hlad, zamířila tedy do vesnice, že si tam vezme koláčů kolik bude chtít, jak to řekla myši. Ale když tam dorazila, vyhnali jí pryč dřív, než si stačila vzít alespoň jeden jediný koláč. Liška se tedy, celá hladová běžela nazpátek k myši a doufala, že jí nechala alespoň kousíček toho koláče, co měla. Když tam doběhla, myš seděla na kameni a jediné co od ní liška slyšela, bylo:"To jsem si ale pochutnala." A tak se liška vrátila hladová domů a litovala že myščinu nabídku odmítla.
Ponaučení: "Kdo chce víc, nemá nic…."

Takže, dala jsem vám se další svou žákovskou práci. Snad se bude líbit .. :)
 

Hadrová panenka

10. listopadu 2012 v 9:34 | Slunce |  Básničky
Královské dítě,
v měkkoučkých poštářcích,
kolem zlaté nítě,
na bílých obláčcích.

Nežije, nechodí,
nepije, neškodí,
leží jen v tichu,
sama, beze smíchu.

Bez čaje o páté,
bez sluníčka,
bez kočky chlupaté,
bez koníčka.

Princezna bez kostí,
princezna z hadru,
šatičky s jakostí,
teď znáte pravdu :o). Evelína Vokáčová

Říše snů

8. listopadu 2012 v 14:43 | Planety |  Fantasy

Obloha je temná a občas jí protne blesk, doprovázen mohutně dunícím hromem. Kapky deště bubnují na okna domů a doplňují tak tu děsivou symfonii, ze které nejednomu přejede mráz po zádech. Na okraji vesnice v jednom malém domu, a ještě menším pokojíčku, v něm se v posteli krčí malá dívka. Celá ustrašená se schovává pod peřinou a zacpává si uši. Nepomáhá to. Blesky prosvěcují peřinu a vrhají děsivé stíny. Dívce se pomalu podaří usnout a padnout do spárů říši snů. Ani sny nejsou vždy příjemné. Někdy bychom radši bděli.
"Vstávej… Otevři oči je čas jít," pobízel hlas dívenku. Holčička poslechla, otevřela oči a vstala. Překvapeně koukala okolo, na neznámý svět, mýtinu v lese a pak si všimla kočky sedící opodál, přesněji kocoura černého jako uhel. Promne si oči: "Kočky přece nemluví." Kocourek na ní zamrkal a k překvapení dívky skutečně promluvil: " Já nejsem jen tak ledajaký kocour. Já jsem se mluvit naučil. A teď pojď nebo budou všichni naštvaní." Kocour se svižně rozešel do lesa a dívence nezbývalo nic jiného než jej následovat. Utíkala za ním, jak nejrychleji může. Když kocour docapkal na louku trochu zpomalil, aby dívence nezmizel z dohledu. Malá holčička ho doběhla a už vedle něj jenom pajdala, už jí docela bolely nohy. Prohlížela si louku a květiny jedovatě zelenýma očima a nestačila se divit. " Jsme tu," zastavil se kocour před horami, které jakoby se teprve teď objevily. Na největším kameni před nimi někdo vytesal znak. Tři kruhy vedle sebe ve středu protnuté čarou. Dívence z toho přejel mráz po zádech. Kráčela však za kocourem temnou chodbou jen matně osvětlenou loučemi. Chodba ústila do velké síně, kde už posedávalo na lavicích u stolů jeden vedle druhého spousty prazvláštních človíčků. Dívenka se posadila mezi ně na prázdné místo a kocour se jí usadil na klín. Človíčci si jí okamžitě všimli a začali si ji prohlížet a někteří jí dokonce tahali za její dlouhé blonďaté vlásky. Holčička se na nezbedné pidimužíky zamračila, ti toho radši hned nechali. Až teď si všimla všech dobrot, co byly na stolech rozmístěny. Nemohla odolat a tak si okamžitě vzala pár sladkostí na talíř. Jako první okusila malinový dortík se šlehačkou, ale jakmile do něj kousla, všechno okolo ní zmizelo. Dokonce i lavice, na které dívenka seděla, se proměnila v šedý dým. Jediné co tam zůstalo, byla ona a kocour co jí ležel na klíně. Dívka se vyděšeně zvedla s kocourem v náručí a šla kupředu, prostě dál za nosem. Šla krátkou dobu, i když jí to připadalo jako by takhle kráčela pořád stejným dýmem už několik hodin. Šla dál, když tu se před ní zničehonic objevily dveře. Dívka je šťastně otevřela a proběhla jimi na louku. Dveře za sebou najednou bezstarostně a s lehkostí zavřela. Šťastně se rozběhla po louce.
Doběhla až ke staré studně, zastavila se u ní. Prohlížela si ji. Chtěla se podívat dolů. Něco jí shodilo. Padala dolů, když se podívala nad sebe. Nebylo tam světlo, které by značilo, že nahoře je studna. Dívka spadla na něco měkkého. Postavila se, nic neviděla, nic neslyšela, nic necítila. Její jedovatě zelené oči svítily ve tmě jako dvě světlušky. Nic jí nenapadalo, schoulila se na zemi a usnula.
"Kasi! Honem! Pojď se podívat!" dívenka znovu nesměle otevře oči. Není ve studně nýbrž u sebe v posteli. Pomalu sleze z postele a jde se podívat. Její matka stojí v županu na balkóně a ukazuje před sebe. " Světlušky! Podívej Kasi světlušky," Kasi se dívá na ty světélka, co poletují okolo. Dokonce i jejich bílý kocourek se přišel podívat. Dívenka světlušky ještě neviděla, jen je pozoruje se zatajeným dechem. Jedna přilétne přímo k ní jako by si ji snad prohlížela. Dívenka se vylekaně schová za matku, ale už není vyděšená je šťastná. Všechno byl jenom sen. Děsivý sen.


Toto je moje žákovská práce z 6 třídy, doufám že se vám bude líbit.
 


Yontancaron - příběh hada

5. listopadu 2012 v 20:00 | Slunce |  Fantasy
Yontalcaron podrážděně sykl a prudce zvedl hlavu, aby zjistil, co ho to předčasně vzbudilo ze sladkého hadího spánku v chladné podzemní jeskyni. "A jéje" zasyčel si pro sebe a mrštně se vyhnul huňaté tlapě, která pravděpodobně patřila pravému majiteli jeskyně, který u sebe zjevně žádné nájemce trpět nebude. Mohutný Yontalcaron, se zkušeně proti šelmě postavil a přetáhl ji přes čumák svým ocasem. Zatímco se jeho protivník zmítal a snažil se ho naslepo zasáhnout, had se z jeskyně tiše vyplazil a klouzal po trávě navlhlé ranní rosou.
Yontalcaron se zadíval na vycházející slunce a v duchu si povzdechl. Od té doby co ho lidé vyhnali z jeho domova v Cefantlijských skalách, neměl žádné štěstí. Všechny jeskyně, na které ve svém putování narazil, již obývají jiní a na něj v tomto světě už nemají místo. Jeho hadí cit zažíval smutek, a navíc začínal mít hlad. Jeho objemné tělo se znovu rozvlnilo na vlhké zemi, a když už sluneční paprsky osvítily celí kraj, objevila se před jeho šikmým čumákem vesnice. Jako had nemohl slyšet poplašené výkřiky malých i starších dětí, hrajících si podél řeky, cítil však dusot jejich nohou, prchajících vlevo i vpravo, hlavně co nejdále od něj. Yontalcaron měl však jinou povahu, než od něj čekali všichni ti prchající vesničané. Jemu se lidé líbili, chtěl se s nimi přátelit. Jen zrovna nesměli mít v rukou vidle. Při tom pomyšlení, jako by mu znova vjela bolest do rány na boku, kterou získal před několika dny.
Majestátní had Yontacaon se po dvou dalších neklidných nocích dostal k vysoké skále mezi rozlehlými lesy a připadal si tam alespoň trošku příjemně. S jen malou, ale alespoň nějakou vírou se pomalu sunul ke skále a doufal, že tam nenarazí na žádného tvora, který by jí už obýval. Ocitl se na sluncem vyhřáté stěně skály, ale skutečně tu nebyl sám. Vztek jím projel jako elektrický proud. Pod ním na měkkém mechu sedělo drobné bledé stvořeníčko, kvůli kterému zde Yontalcaron zase nemůže být. Ani ho nenapadlo, že to, co pod ním sedí, může být mladá dívka. Lidi znal a žádný, kterého kdy vyděl, neměl modré vlasy, tak bledou pleť, mrazivé modré oči… Navíc bývají úplně jinak oblečení-tahle dívka nevypadala, že by se kdy obtěžovala navlékat si toho na sebe moc. Jako zvíře dokázal Yontalcaon tvory rozeznávat podle jejich energií, a ta dívčina byla cítit člověkem jen nepatrně.
Dopálený had dlouho neváhal a prudkým pohybem seskočil dolů na stvoření. Dívka, která zaslechla neznámé zvuky, se za nimi rychle otočila, a když uviděla útočícího hada, překvapeně vykřikla. Možná to byl právě výkřik, co hada zarazilo, ale zastavil se a pohlédl do obličeje tomu, koho chtěl ještě před pár vteřinami uškrtit. Ihned poznal, že se dívá do očí člověka. Po chvíli ho napadla další neznámá věc. Díval se do očí, člověka, který před ním neprchá, a dokonce k němu přátelsky vztahuje ruku! Yontalcaon dlouho neváhal a přitulil se k ní stejně, jako to dělávají kočky. Dívka mu o sobě potichu vyprávěla, a blažený had ačkoli sám nevěděl proč, rozuměl každému jejímu slovu. Na oplátku vyprávěl jí o své dlouhé cestě a za malou chvíli se z nich stali přátelé na život a na smrt.
Později večer, když už na obloze vysvitly první hvězdy, složil se obrovský had na dívčina ramena a zamířili společně k hradu, kde jeho nová přítelkyně žije. I když se pod jeho vahou Derridwen trochu podlamovala kolena. Yontalcalon věděl, že poprvé opravdu dorazil domů.
Evelína Vokáčová

Planety

5. listopadu 2012 v 16:42 | Planety |  Creators
  • Přezdívka : Carol Autumn
  • Vzhled : Mám světle hnědé, rovné vlasy dlouhé 75 cm, černé brýle, za kterými jsou vidět tmavší hnědé oči. Měřím 156 cm a vážím 47,9 kg. Často nosím džíny a flísovou fialovou mikinu, pod kterou se skyrývá poeždé jiné tričko, když jdu ven beru si většinou kabát. Často si dávám čelenku do vlasů.
  • Povaha : Jsem jedním slovem TRHLÁ! Jsem chytrá, bláznivá, urážlivá, sebestředná, spolehlivá, bolestivě upřímná, sportovně založená, umělecky nadaná.
  • Koníčky : hra na kytaru, hra na klavír ( jsem samouk takže nic moc ), tanec, sporty ( většinou jen na tělocviku, ale baví mě) , kreslení, vytváření čehokoliv :), psaní povídek, hudba ( K-pop, J-rock )
  • Mám ráda : čokoládu , japonsko, hudbu, zvířata, pomeranče, červenou barvu, oheň, pohádky, drahé kameny, anime, muffiny a moustache :333
  • Nemám ráda : dechovky, rep, zimu, retardy ( jak, které ), pavouky, neupřímné lidi, tyrany, neasertivní lidi a všechny co mě do nečeho nutí
  • Budu psát o : Povětšinou píšu fantasy a vymyšlené věci s občas zakomponovanými lidmi z reality, jinak dokážu napsat v podstatě cokoliv. Také budu psát knihu, ta bude ke čtení v rubrice Kniha. Určitě sem taky budeme psát naše zážitky a to už podle toho na koho to připadne.
  • Motto : Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí ! - a to doslovně xD


Slunce

5. listopadu 2012 v 16:41 | Slunce |  Creators
Jméno: Evelína Vokáčová
Přezdívka: Evanlyn
  • Při prvním pohledu na mě si asi jako první všimnete neposlušných,dlouhých, špinavě blonďatých vlasů kroutících se kolem mého obličeje, nebo -z čistě praktických důvodů-svázaných do neúhledného drdůlku. Pod tmavým obočím se s optimistickým pohledem na svět koukají výrazné, tmavě zelené oči, trošku větší než je obvyklé. Mezi dvěma, načervenalýma, pihatýma tvářemi mám, (stejně jako ty) nos. Nevím jak by šel popsat, možná trošku baňatý :o). Pusa je obvykle v úsměvu. Skrývá se za ní jazyk, který je k lidem možná až nepříjemně upřímný a jízlivý, ale umí být i milí a dokáže obstarávat legraci. Postava je štíhlá, ale rozhodně ne drobná. Paže jsou docela silné, dlaně plné mozolů. Oblékám se vždy barevně, nebo do hnědé barvy. Na jaře a v létě chodím vždy v sukni.
  • Jak už zde bylo řečeno, jsem veselá optimistka, možná až nepříjemně upřímná a lež ode mě neuslyšíte. Jsem tvořivá a mám ráda kreslení a psaní příběhů. Také hodně ráda čtu. Hraji (nemohu říct, že to umím) na flétnu a něco dokážu zahrát i na piano a na kytaru. Charakter mám ohnivý, jsem docela netrpělivá, neustále v pohybu. Jezdím na koni a střílím z luku.
  • Miluju zvířátka! Doma mám už několikátou generaci morčátek a rybičky. Nejraději mám ale Africká zvířátka jako jsou gepardi, hroši, zebry, ale nejvíc SLONY :o). Miluju taky orangutany a levharty a …. Takhle bych mohla pokračovat dlouho. Zkrátka když jsem se zvířaty, je těžké od nich zase odejít ;o).
  • Nejčastěji budu psát o postavě, která často znázorňuje mě, v doprovodu dalšího živého tvora. Píši zásadně fantasy, velkou roly v mích příbězích zastávají zvířata, ať skutečná, nebo kouzelná.
Moje povídky můžete přeposílat jak chcete, ale věřím ve vaší čestnost že vždy uvedete mé jméno!Tak toto je něco málo o mně, jestli jste se dostali až sem, třesu vám pravicí.
Moje motto: "Něžnými slovy a dobrotou je možné na vlásku vésti slona" (jednou se mi určitě povede se jím řídit!) :o)
Žijte blaze!

Kam dál